Zbožnov
je vesnice na samém kraji Českomoravské vysočiny v krásné lesnaté krajině.
Má 50 stavení (z nichž 11 je užíváno jako rekreační chalupy) a 134
obyvatel. Leží v nadmořské výšce 423 m a má katastrální výměru 182,5
ha.
Uprostřed kruhové návsi je rybník s lekníny.
Kolem něho rostou lípy, které téměř ukrývají malou kapličku s požární
zbrojnicí a dodávají návsi neopakovatelný ráz - sotva si lze představit
typičtější českou náves.
U rybníka je křižovatka silnic ke Skutči,
Štěpánovu, Lhotě a Zhoři, hlavně u dvou posledně jmenovaných je situována
novější zástavba.
Ve stráni při silnici ke Skutči, pouze několik
desítek metrů za vsí je řídký smíšený les, který byl vyhlášen státní
přírodní rezervací - z chráněných rostlin se tam vyskytuje rosnatka
bahenní.
Jihozápadní stráň, původně pustá, byla
r.1934 osázena třešněmi a po válce pojmenována na paměť fašisty umučeného
generála Svatkův sad. Nad touto třešňovou strání, která svým půvabem
podzimního rudého listí okouzlovala i malíře vysočiny Gustava Porše, vede
silnice ke Štěpánovu. Na ní se otevírá jedna z nejkrásnějších vyhlídek
daleko do kraje.
Zatímco sotva 2 km vzdálená Skuteč získala
proslulost díky žulovým lomům, a les Malhošť pod zbožnovskou strání
vyrostl na pískovci, pro Zbožnov je typickou opuka. Dekorace opukových skalek
s mateřídouškou při silnicích, kámen ve zdech stavení i plotech, zvětralá
opuka jako kamení sbírané už tolika generacemi z polí. A právě díky pevnému
opukovému podloží má Zbožnov raritu: rybník na kopci, který nemá přítok
- nebeský rybník.
Historie
Názor, že Zbožnov vznikl díky kolonizačnímu
úsilí mnichů z Podlažického kláštera, který bývá občas vyslovován,
je naprosto nepodložený. Podlažický klášter byl založen asi r.1150,
existoval přibližně 300 let, ale jeho moc nikdy nedosahovala takříkajíc za
humna tehdy již stojícího hradu Rychmburk. Snad k této domněnce mohl svádět
název obce, ale zbožní křesťanští mniši přišli do Podlažic až tehdy,
když vesnice Zbožnov již stála, a tedy při jejím zrodu jistě nebyli.
Obec Zbožnov patří k nejstarším osadám
na Skutečsku. Vznikla již v desátém století jako staroslovanská okrouhlice,
uspořádaná prstencovitě okolo kruhové návsi. Název i poloha napovídá,
že zde bylo kdysi pohanské božiště - obětiště bohům. Pověst vypráví
o lesním chrámu, kde se bohům obětovalo. Existenci osídlení v desátém
století dokládá nález hrnčířské dílny v Malhošti, jehož název má
rovněž kořeny až kdesi v pohanských dobách.
Antonín Hlinecký
Zbožnov hájem posvátným
V lůně vysokého tmavého lesa, který až k
samé Skutči sáhal na straně jedné, k Luži na straně druhé, byl kdysi háj,
a v háji měl své místo pohanský žrec, a zde shromažďoval se okolní lid,
aby na počátku jara slavil slavnost Vesny, která zvítězila nad Moranou, a v
máji přicházeli sem dívky a mládenci pro máje, aby odnesli je do svých
domovů.
Zde zapalovali ohně svatojánské, a zážinky
tu slaveny na počest Živy, jejíž dřevěná socha tu stála s klasy v jedné
a kvítím v druhé ruce.
V lůně vysokého a tmavého lesa, na jehož
místě dnes Zbožnov stojí, býval lesní chrám, kde konána pohanská
bohoslužba.
A vypravoval tu žrec v dlouhou, pestře
protkanou řízu oděný, svým věrným o Perunovi, jež hromem vládne, o zlaté
bábě, která bohy zplodila, o Ladě a její kráse, o sudičkách, jež
novorozencům osud předvídají, o Plivníku a Polednici.
A věštil jim budoucnost a obětoval, a shromáždění
k tomu zpívali. A do háje toho posvátného přinášeli lidé bohům své oběti
a činili jim poklony a bili se tu v čela svá.
A přinášeli pokrmy, obilí, ovoce a zvěř.
V lůně vysokého a tmavého lesa, kde dnes větřík
vlnami velikého rybníka pohrává, a kolem něhož do kruhu seřadily se zbožnovské
chalupy a domky, bylo pohanské zbožnoviště
- nyní vesnička Zbožnov.
Celá další historie až do doby prakticky
nedávné je pevně svázána s dějinami hradu Rychmburk. Rychmburské panství
leží na území , které kdysi patřilo Slavníkovcům.
Slavníkovci
byli mocným rodem, kterému v desátém století náležela přibližně
polovina dnešních Čech (po pravém břehu Vltavy, levý patřil Přemyslovcům)
- severovýchod, východ a částečně i jih země. Byli rodem stejně urozeným
jako Přemyslovci, potomky rodových stařešinů, a krom toho kníže Slavník
byl spřízněn se zakladetelem saské dynastie Jindřichem I. - Ptáčníkem
(byl jeho synovcem i švagrem) a s knížetem Boleslavem I. Po tomto Slavníkovi
má rod , vládnoucí z Libice nad Cidlinou své jméno. Měl vlastní vojsko,
razil mince, na svém území zavedl křesťanství a založil také tvrz Radyni,
patrně méně významnou, než Humperky, či Hanusovy zámky, tvrze střežící
zemskou stezku.
Antonín Hlinecký
Původ Radyně (Rychmburka)
Neslul vždy Rychmburk Rychmburkem, ale jen českou
Radyní, ale ta Radyně nebyla tvrdým kamenným hradem, než jen tvrzí dřevěnou,
kde sídlil kastelán ku ochraně poddaných. Ta povstala v době, kdy vojvodovi
Slavníkovi na Libici bílé náležela i krajina rychmburská.
A poslyšme jak ke stavbě dřevěné Radýně
došlo!
Z Libice vyjel si Slavníkovec Soběbor na
obhlídku kraje, netuše, že zbrojnoš Vlkoš zrádně o ni zpravil Slavníkovcům
nepřátelské Vršovce.
Někde tam, kde Chrudim stojí, přepadli Vršovci
výpravu, pobili ji, a jen Soběborovi se podařilo prchnouti. Na výborném
koni pádil do lesů směrem k Rychmburku. Unikl šťastně nepřátelům, kterým
ve stíhání bránila lítá bouře, ale ta také způsobila, že Soběbor,
nerozeznávaje ve tmě své okolí, zřítil se ze skály proti hradu k šumící
zde řece. Bylo to blízko místa, kde stály chýše dvou uhlířů.
Bez vědomí ležel Soběbor na trávě, a
probudil se teprve, když odnášel ho Kliment, syn jednoho z uhlířů a Rada,
dcera druhého uhlíře. Ti uviděli při křížení se blesků, ze skály se
řítícího Soběbora. Ten přemohl bolesti, které pádem z vysoké skály si
přivodil, dal se poznati a prosil své zachránce, aby ukryli ho před nepřátelskými
Vršovci.
Po krátké úradě zanesen pak Soběbor k blízkému
starému dubu , dub vystlán kožemi, a Soběbor v něm uložen. Kliment přivedl
mu také poustevníka, který někde u Zbožnova měl svou poustevnu a v léčení
se vyznal, a při péči, kterou mu tento a Rada věnovali, se Soběbor záhy
uzdravil, takže provázen Klimentem, mohl se zas na Libici vydati.
A Soběbor se Radě a jejímu snoubenci
Klimentovi skvěle odměnil. Dal jim zajisté nahoře nad řekou, proti místu,
kde se zřítil, vystavěti dřevěný hrádek, který po sličné Radě nazván
Radyní.
Když pak později dřevěná Radyně nedostačovala,
aby vzdorovati dovedla obléhání a útoku - bylo to někdy za krále Václava
I. - byl hrádek zbořen a vystavěn nový hrad kamenný.
Silný soused - nebol Slavník po své
smrti r. 981 zanechal vládu svým šesti synům, narozeným v manželství se
Střezislavou, a kromě nich měl ještě několik dcer a levobočků - netěšil
Přemyslovce , neustále se svářející o moc nad svým územím, a s obavami
sledující, zda si Slavníkovští dědici nechtějí přivlastnit i část
jejich majetku. Důkazem Slavníkovské moci bylo i to, že se jeden z bratrů,
Vojtěch, stal r. 982 Pražským biskupem. Českým knížetem se po svém otci
Boleslavu I. - Ukrutném stal v té době jeho syn Boleslav II. - Pobožný. Zda
dějiny, které jej obdařily tímto přízviskem, přihlédly i k vyvraždění
Slavníkovců, jim zinscenovanému, těžko dnes posoudit.
Došlo k tomu 28. 9. 995, na den sv. Václava,
kdy se Přemyslovský i Slavníkovský pluk zúčastnily tažení císaře Otty
III. proti pohanům. S plukem odešel nejstarší Soběbor a mladší čtyři
bratří - Spytimír , Pobraslav, Pořej a Čáslav zůstali na Libici. Ve jménu
Přemyslovců na ně zaútočili se Slavníkovci spříznění Vršovci a po
dvoudenním obléhání vyvraždili všechny, jimž v žilách kolovala Slavníkovská
krev - včetně nemluvňat. Jediní dva přeživší Slavníkovci - biskup Vojtěch
a jeho nevlastní bratr Radim - nalezli azyl v Polsku.
Vršovci
dostali od Přemyslovců za odměnu území vyvražděného Slavníkovského
rodu. Sídlili na Vraclavi a také oni byli starobylým rodem, ač se mocí svým
Slavníkovským příbuzným nevyrovnali. Přesto je neminul podobný osud.
20. prosince 1100 byl při návratu z lovu kníže
Břetislav přepaden, zraněn kopím a zranění podlehl. Vrah byl údajně
najat Vršovci. O osm let později vládl kníže Svatopluk, jehož nejvýraznějším
povahovým rysem byla prý krutost, a ten si našel záminku k sankcím proti
vraclavskému rodu - nařkl Vršovce Mutinu ze zrady, připomněl vraždu Břetislava
a s Mutinou a několika jeho příbuznými uspořádal exemplární soud, který
ukončil rozsudkem: všechny Vršovce, které se podaří dopadnout, povraždit!
27. října 1108 byl rozsudek s Přemyslovskou důkladností vykonán a ze světa
zmizel další jejich sok. O rok později zemřel Svatopluk rukou mstitele.
Přemyslovci
tím získali vládu nad celými Čechami a nově nabyté území dostal od vládnoucího
knížete Vladislava I. jeho nejmladší syn Děpold I. - a dále zůstalo ono
území Dépolticům po tři generace - až Děpold III. se vzbouřil proti Přemyslu
Otakaru I. Dále držel panství sám kníže a nechal je spravovat županům.
Krajinu kolem bývalé Slavníkovy Radyně,
kterou podle pověsti zapálil poslední z Vršovců, dříve než uprchl před
Svatoplukovými vojáky, získal rytiŕ Tas. Není známo zda darem či za zásluhy.
Na místě tvrze vystavěl pevný hrad a dal mu podle tehdejšího zvyku německý
název. Začal se podle něho psát Tas
z Rychrnburka.
Asi ve 13. stol. zakoupili hrad Vartenberkové
- někdy od tohoto období okolní fary a kostely, včetně lažanského náležely
k biskupství litomyšlskému.
R.1385 koupil panství
Vilém Flaška ze Staré a Pardubic,
hrad byl před koncem století nákladně přestavěn a Vilémův syn Jan Smil
Flaška prodal 9. března 1392 panství Ottovi z Bergova a Bočkovi z Poděbrad
za l0.000 pražských grošů. Tato kupní
smlouva se dochovala a nacházíme
v ní seznam vesnic a městeček, patřících v oné době Rychmburskému
panství, a mezi nimi je jmenován i Zbožnov. A protože je to první písemná
zmínka o naší obci, slavíme letos šestisté výročí.
V době tohoto prodeje,14 let po smrti Karla
IV., za vlády jeho syna Václava IV., byly Cechy dějištěm občanské války,
která přišla po devadesáti letech míru. V té době zmařil generální vikář
Jan Nepomucký, či lépe Johánek z Pomuku králův pokus o upevnění moci a
to mu vyneslo legendární osud mučedníka a světce. Docházelo k rozkladu církve,
s níž Václav IV. marně a neúspěšně bojoval o moc. Odpuštění i těch
nejtěžších hříchů si bylo možno koupit už v tomto slzavém údolí a
lidé přestávali věřit kněžím. Z této pohnuté doby vyšla generace
Husova.
Východní Cechy přijaly Husovo učení s
nadšením. Zatímco na sousedním Košumberku sídlil Husův obdivovatel Jan z
Chlumu, v Litomyšli biskup Jan Železný, Husův největší nepřítel,
Rychmburk držel Arnošt Smil Flaška z
Pardubic. Ten nejdříve
podepsal stížnost 451 českých pánů proti upálení Jana Husa, ale potom se
přidal na stranu katolíků. Když dal upálit v Chtěboři ve stodolách asi
300 zajatých husitů, dalších asi 100 dal naházet do kutnohorských šachet
a hejtmana Jana Hromádku spolu s pěti husitskými kazateli dal upálit v
Chrudimi, obrátil proti sobě hněv hejtmana Žižky. Ten se jej vydal
potrestat. 28. dubna 1421 dobyl Chrudim, začátkem května zničil Podlažický
klášter a zajaté mnichy hnal pod hrad Rychmburk, kde byli v místě později
vzniklého rybníka Spálivce upáleni. Arnošt ale včas stačil uprchnout do
Olomouce a proto husité upustili od obléhání hradu. Rok po Žižkově smrti,
tedy r.1425, se ale pod Rychmburk vrátili a přestože i tentokrát se Arnoštovi
podařilo hrad včas opustit, husité pod vedením Prokopa Velikého a Jakuba
Kroměšína Rychmburk dobyli. Správa byla svěřena jednomu z nejschopnějších
Žižkových hejtmanů, Jakubu Kroméšínovi
z Březovic. Ve Skutči, Lažanech
Štěpánově se v té době začalo přijímat pod obojí.
Po Kroměšínově smrti získal hrad na čas
Jan Pardus, potom Zikmund vrátil panství za věrnost Arnoštu Flaškovi. Když
ten r.1439 zemřel bez dědiců, panství znovu získal od Ladislava Pohrobka za
půjčku 6.000 kop českých grošů Jan
Pardus z Vrátku. Na Zbožnově
se v této době, přesněji r.1454 připomíná vlastní
rychta a r.1456 v předávací listině Zbožnov - ves celá,
to jest válkou nezpustošená. R. 1466 za nezletilého Viléma Parduse
spravoval panství Rychmburské Heřman ze Sulevic, správce tak surový a
hrabivý, že pověst o tom přežila až do dnešních dob.
Vdova po Vilémovi odkázala panství svému
synu z předchozího manželství, Jindřichu
z Valdštejna, Českému
bratru.
V listině z roku 1536 se dozvídáme, že se
Jindřich zaručil za dluh svého přítele a po jeho smrti byly zástavou za
tento nezaplacený dluh zapsány městu Skuteč
rybníky pod Zbožnovem.
Z řady rybníků největší přehrazoval
svou hrází, na které vpravo stál mlýn, údolí pod Přibylovem a byl zván
bratrský či také Šmahovský. Druhý byl pod Štěpánovem a jeho hráz byla
v místě dnešní silnice. Dál, proti proudu potoka, pod Zbožnovem, ve směru
k Lažanům bylo ještě osm kaprových rybníků, většinou založených za
Karla IV. R. 1585 vyměnil Václav Berka z Dubé a Lipé, pán na Rychmburce dva
z rybníků pod Zbožnovem, patřící k panství, za rybník Smahovský.
Jan z Valdštejna byl totiž za účast v
odboji českých stavů proti Ferdinandu I. spolu s dalšími 26 pány potrestán
a odsouzen ke ztrátě panství rychmburského. Mezi obcemi, které r.1547 jeho
syn Vilém mladší z Valdštejna musel Ferdinandovi odevzdat, je jmenován opět
Zbožnov. Ferdinand odprodal r.1557 "zboží rychmburské" za 19.000
kop pražských grošů Berkům, a ti je vlastnili do r.1706, kdy vymřeli po meči.
Doba panství Berků
byla pro poddané dobou hrůzy. Byli to katoličtí páni a obyvatelstvo převážně
evangelické. Panstvo používalo tedy všech prostředků k násilnému
pokatoličtění. Byla to doba násilí, křivd, panské zvůle a marných
poddanských vzpour. A jakoby nestačilo toto trápení: r.1521 řádil mor,
r.1542 "přiletěly z litevské země přes Polsko do Čech kobylky, které
všude, kam zapadly, nevýslovné škody natropily. Cokoli zeleného, to vše
vyhubily, a kde zapadly, na píd', ba ještě víc ležely. A když se zvedly,
letěly prý tak hustě, že zakrývaly slunce jako nějakou hustou mlhou."
(Dějiny Čech a Moravy I./41), r. 1599 znovu řádil mor "po tři měsíce
v kolatuře skutečské některý den až dvacet nebožtíků pohřbíváno bylo
a umíráčkem už se ani nezvonilo".
S tím vším snad souvisí skutečnost, že
r.1584 bylo na Zbožnově jen 6 osedlých
gruntů a obec na čas pozbyla rychty.
Další ranou byly drancující oddíly švédů
- v letech 1ó39,1644, 1645 a 1648. Procházeli krajem, některé vsi zpustošili
a zdejší lid před nimi utíkal do lesů u Křižánek a Milov.
R.1714 bylo při sčítání lidu napočítáno
na Zbožnově v šesti staveních šest rodin - dvacetdevět křeslanů (početjinověrců
neudán).
Poté co vymřel po meči rod Berků (jehož
patrně nejznámější příslušnicí byla krásná Anna Markéta, o níž pověst
vypráví, že pro lásku k chudému rytíři byla vlastním otcem odsouzena k
smrti a zazděna do věže), panství zůstalo vdově Františce Rozálii Boženě,
která se provdala za Viléma Leopolda, hraběte Kinského ze Vchynic a Tetova.
Ten po ni Rychmburk zdědil r.1714.
O poměrech na Zbožnově od r.1695 - 1881 máme
dosti reálnou představu díky Gruntovním
knihám Rychmburského panství.
Známe tedy majitele oněch pověstných 6 gruntů, jimiž byli:
Václav Dalecký
Václav Kadlec
Jiřík Trpkoš
Jan Pondělíček
Jan Holubář
Václav Čáp
Další knihou, která nám mnoho poví o
minulosti obce, je Kniha bezrolních
domků z r.1792 - 1850, v níž
nacházíme zápisy tohoto typu:
zápis Jana Pelce z č.p. 8
LP 1775, dne druhého, měsíce čtvrtého,
nadjmenovaný zapisuje pro sebe a budoucí své domek na půdě obecní stojící,
který se jemu s jistým vědomím a povolením úřadu vrchnostenského k právu
vlast- nictví připisuje za vyšacovanou sumu 20 Afr, t.j. 20 zlatých rejn.
Nacházely se jedna světnice s dvěma okny,
kamna s kamnovcem, jedna komora, jeden chlív a stodůlka, zahrádka o výměře
22 sáhů, což vše v nadstojící šacovní sumu spolupotaženo jest.
Naproti tomu se zápisní zavazuje vše mocí
nejvyššího cís. král. nařízení na takový domek vyměřené peněžité
a naturální povinnosti, jež jsou následovní, podniknouti, pěší rabaty
jakéhokoli druhu sám, neb se statečnou osobou ročně 13 dní, přádla jednu
štuku přísti, aneb za takovou do důchodu vrchnostenského 12 krejcarů nájmu
pak dle uzavřené smlouvy.
Přítomný zápis se úředně stvrzuje a v
knihu zápisů se vtěliti povoluje s tímto poukazem: by zápisník spravedlivý,
počestný a pokojný život vedl a věrnou poddanskou poslušnost vždy
zachoval.
Povinnosti k vrchnosti, tedy
povinnosti robotní na
Rychmburském panství známe až z r.1777, tedy po vydání patentu Marie
Terezie, který robotu snížil leckde až na polovinu. Z uvedeného roku se
uchoval záznam o tom, že největší sedlák byl povinen každý týden 3 dny
konat s třemi koňmi robotu potažnou od Jana do Václava po dva dny týdně
jednou osobou též robotu ruční, chalupníci měli po celý rok dva a půl
dne týdně robotovat, domkaři 13 dní v roce.
Přestože v této době, kdy panství patřilo
hrabatům Kinským, došlo k mnohým změnám - lidem se přece jen žilo snadněji,
protože začali být lidmi, ne již ubohými stády tvorů bez vůle a práv, předměty
existujícími pro potřebu či zábavu šlechty, chudáků, kteří nic nesměli
a všechno museli, ani tato doba nebyla snadná. Války, neúroda, hlad a
epidemie kosily životy poddaných po tisících. R.1771 v Cechách v důsledku
neúrody a hladomoru vymřela plná 1/10 obyvatelstva.
R.1783 došlo k povstání poddaných na
rychmburském panství. Tímto povstáním vyvrcholil spor o odvádění úročního
ovsa. Na Rychmburku se shromáždilo na 600 poddaných. Poté, co z nich bylo
120 zatčeno, houf asi 1000 poddaných se je pokusil osvobodit, bylo zatčeno
dalších 13 lidí a houf rozehnán vojskem.
Po vydání tolerančního patentu Josefem II.
se r.1784 přihlásilo k evangelické víře 9 rodin (z 21), z nichž Matěj
Holubář z č.17.
Poslední potomek rodu Kinských, hrabě Filip
byl patrně světlou výjimkou mezi šlechtou. Od ostatního panstva se lišil tím,
že měl srdce. Pověsti nám dodnes vyprávějí o tom, že byl mezi poddanými
velmi oblíben - škoda, že šlechticů lidumilů nacházíme víc v obrozenecké
literatuře, než ve skutečném životě. I v paměti Zbožnova a jeho obyvatel
se zachovaly zprávy o Filipu, hraběti Kinském, jako dobrodinci - r.1784
obnovil na Zbožnově rychtu a přibližně ve stejné době založil také školu.
R.1822 začal stavět školní budovu.
Škola na Zbožnově.
Podle vyprávění vyučoval děti ze Zbožnova původně jakýsi Nunvář dům
od domu, později v pronajaté místnosti stavení Sahulova ve Štěpánově č.
21. Ještě později byly pro školu pronajaty místnosti u sedláků na Zbožnově,
a to u Rojarů č. 6 a Karlů č. 7. A potom občané Zbožnova, Štěpánova a
Lhoty zakoupili pro školu stavení č. 21 na Zbožnově - byla to kovárna.
Zbožnovská škola je jednou z nejstarších
v okolí. Založil ji snad r. 1785 Filip, hrabě Kinský a r.1789 je uvedena v
seznamu českých škol.. Zakládací listiny se bohužel nedochovaly. V polovině
19. století po nich však bylo pátráno, jak dokládají dokumenty, nacházející
se v Chrudimském okresním archivu.
Se stavbou školní budovy bylo započato rovněž
díky Filipu Kin- skému r. 1822 a dostavěna byla r.1824 za knížete Thurn-Taxise,
nazývala se expoziturní, a učitel zápočtový.
Prvním učitelem, jehož jméno lze zjistit,
byl r.1799 Jan Rybička, a ve třídě bylo v té době 63 žáků (33 chlapců).
Počet žáků je až překvapivě vysoký, zejména r.1864, uvážíme-li, že
škola byla v té době jednotřídní.
R.1864 bylo 118 žáků v jedné třídě ,
r.1875 bylo 102 žáků již ve dvou třídách
,
r.1894 bylo 96 žáků a
r.1931 bylo 79 žáků (36 chlapců).
R. 1869 byla škola prohlášena samostatnou
školou obecnou pod dozorem c.k. zemských a okresních inspektorů.
Od r.1878 jsou v kronice obce uvedena jména všech
učitelů, kteří na Zbožnově učili, protože od r.1940 vedl obecní kroniku
řídící učitel Otto Vobejda, který logicky věnoval právě škole zvláštní
pozornost. Také první Zbožnovskou kroniku, která byla za protektorátu
zlikvidována vedl řídící učitel - František Háněl.
Kolem r.1965 byla škola na Zbožnově zrušena
a děti dojíždějí do skutečských základních škol už od první třídy.
Na znovuotevření školy v obci naprosto není naděje, protože např. do první
třídy nastoupil letos jeden žák, loni jeden ze Zbožnova a jeden ze Lhoty a
předloni nikdo.
V místě zvaném Apion byl vztyčen 2m
vysoký pískovcový sloup, svědčící o tom, že zde byl Filip, hrabě Kinský
slavnostně uvítán poddanými a: "po šťastně prošlém padesátiletém
panování přijal obnovení přísahy věrnosti jemu oddaného lidu".
Sloup nesl datum 25. 8.1814, a byl zničen někdy během I. světové války.
R.1796 byly nařízeny
vojenské odvody. Na vojnu se
tehdy odvádělo na časově neomezenou dobu - tedy vlastně na doživotí.
Chasníci se bránili jednoduše a účinně: utíkali a ukrývali se v lesích
na českomoravském pomezí dokud nebezpečí nějak neminulo. Uvedeného roku
došlo ke vzpouře rekrutů na Rychmburském panství: vůdci vzbouřenců byli
Ferda Šroubal, Makovský a Janko a vzbouřenců prý bylo asi 400. Bylo na ně
posláno vojsko a několik . měsíců trvalo, než je pochytali. Vůdcové
povstání byli obklíčeni ve stodole Netolických v Otradově, kde se chlapci
raději sami zastřelili. Ras je odvezl na káře na Františky, a tam je
zakopal.
Že se mladí muži "rekrutýrce" bránili
různými způsoby, o tom nacházíme z té doby mnohá svědectví.
Nařízení krajského úřadu k provedení
"rekrutýrky" z r.1807 jednalo se o "mladík mezi 20-ti až 30-ti
lety, kteří mohou být pro císařskou službu užiteční", "pro dělostřelectvo
jsou potřeba ti, kteří číst a sát umějí, a ti jsou jmenovitě v městech",
a dále, že "kdo střelnou zbraní zacházet umí, tedy pytlačí, ať ho
bez ohledu na stáří seberou".
Na Rychmbursku byla vždy o rekruty nouze.
Omlouvalo se to tim, že chlapci, informovaní o rekrutýrce na sousedních
panstvích stačili včas utéci.
Ale nejen útěkem či penězi se pokoušeli
mladíci vojně vyhnout. Nezvyklých rozměrů dosáhlo v té době sebe zmrzačování,
např. useknutí prstu na ravé ruce, vyražení si předních zubů, aby
nemohli kousat papírové patrony, apod. Tato metoda byla tak rozšířená, že
skutečský magistrát v dal r.1820 obcím výstrahu, čím mají trestat:
"mladý lid mužského pohlaví samovraždu a ourazy na svých tělech sobě
činiti se osměluje... skoro z většího dílu od mladíku 15- ti a 16-ti letých.
Doporučuje nepřipustit je za trest k dědictví, nedat povolení provozovat řemeslo
nebo se ženit, a další sankce. Ovšem ani tato výstraha nezabrala - ještě
o 30 let později byli k odvodu do Skutče dováženi zmrzačení branci.
Kníže Kare1 Alexander z Thurn-Taxisů
získal Rychmburk koupí od Filipa Kinského r.1823 a jeho rod byl vlastníkem
panství až do r. 1945. Kníže Karel Alexander dostavěl Zbožnovskou Školu a
nepochybně se finančně podílel i na stavbě kapličky, postavené údajně v
r. 1866. K jejímu vzniku se sice váže pověst, připomínající svým poněkud
horrorovým laděním díla E. A. Poea, ale skutečnost bude patrně střízlivější.
Stejně, jako kaplička U sv. Anny pod Štěpánovem - postavená r. 1831 po
skončení epidemie cholery, souvisí patrně zbožnovská kaplička s další
epidemií. Víme totiž, že r.1866 prošlo tímto krajem 40.000 Prušáků a v
srpnu až říjnu potom řádila opět cholera - snad sem zavlečená vojskem.
Kaplička tedy patrně vznikla buď jako poděkování bohu za ukončení
epidemie, či jako motlitba za zemřelé.
Takto podává tuto pověst tisk na přelomu
století:
"Jednou také šli kolem půlnoci okolo hřbitova
v Janovičkách tři chasnici, kteří se tudy vraceli odněkud z posvíceni
Jeden z nich byl obzvláště rozjařený a zapomněl se tak dalece, že zavolal
rouhavě: "Kamarádi tam za tou zdi, pojd'te nás doprovodit! ", ledva
to dořekl, vstal jeden kostlivec, přehoupl se přez zeď a hnal prý se za
prostořekým mluvkou. Ten, jak poznal, že je zle, uháněl jako zběsilý a
doběhl až k Zbožnovu. Tu ho však kostlivec doběhl, povalil na zemi a k
smrti usmýkal. Na místě, kde se to stalo, vystavěli později Zbožnovští
"statui ", která tam nepochybně dosud stojí.
Podle názvu obce by se dalo usuzovat že zde
žili vždy lidé zbožní, avšak pověsti tomu, jak se zdá, za pravdu nedávají.
Přibližně z této doby je také další pověst, kterou zde budeme citovat.
Antonín Hlinecký
Jednonohý lotr
Dosud se vypravuje mezi staršími sousedy
skutečskými o podivném dobrodružství skutečského pekaře, který strojil
se zimního času na obilní trh. Popleten domácími hodinami, přivstal, jak
se domníval, před svítáním z lože. Dal se lesnatými tehdy roklinami ke
Zbožnovu.
Ale když přicházel k vesnici, pozoroval dle
různých znamení, že blíží se teprve půlnoc.
Zpět jíti se mu nechtělo, bylo mu zima i
vstoupil v příbytek svého kmotra, aby si u něho odpočinul a při svítání
dále se bral.
Položil se na lavici blíže krbu a usnul.
Byl však ze spaní probuzen ženou kmotrovou, která polekaná jej varovala před
kmotrem. Radí mu, aby ze stavení utekl, je-li mu život milý, kmotr že se
strojí do smrti ho ubíti.
Pro starou zášť jakousi, či pro peníze?
I vstal honem náš pekař, opustil příbytek
kmotrův a "kvaltem" ubíhal zpět ke Skutči.
Kmotr byl jednonohý, o nohu přišel kdesi v
tuhé půtce a pak se stal tajným Petrovským. Ale dovedl pomocí dlouhé tyčky
hbitě i o jedné utíkati.
Tento lotr zpozoroval záhy, že vyhlédnutá
oběť mu prchla, i pádí za pekařem. Prchající uslyšel záhy za sebou jakýsi
hluk a naslouchal. Rozeznal brzy klapání dřevěné nohy kmotrovy, který jej
pronásledoval. Věděl, že jej kmotr záhy dohoní, i vylezl na strom.
Ale již pádí sem lesem kmotr. V jedné ruce
má píku, a tou mává na všechny strany i do výše. Chce stůj co stůj vyhlédnutou
oběť zasáhnouti.
A poštěstilo se mu.
Pekař píkou boden do obličeje a chladem
hned stydnoucí krev postříkala
jednonohého lotra. Petrovský nerozeznává
ve tmě barvu a zdá se mu, že to chladí rosa a povídá si: "Rosa padá,
bude brzy den." A aby ho někdo při ohavném díle nezastal, vrátil se s
nepořízenou ke Zbožnovu.
Tak jen omylem kmotrovým vysvobozen náš
Skutčan od smrti. Slezl ze stromu a chvátal do Skutče. Za prvních hodin úředních
pak vyjevil úředním pánům, co se mu přihodilo. I odebrali se drábové měštští
do příbytku lotrova. Týž lapen a stihl ho osud zasloužený. Vrány líbaly
ho visícího na čakanu posledním polibkem.
Před popravou byl lotr pln humoru - opravdu
šibeničního. Zpíval si prý na cestě k popravišti:
"Již má duše z těla půjde,
pěkně svítit slunce bude."
Svítilo - jemu však na posled. Někde na křižovatce
jej pak mistr ostrého meče zakopal a o provaz, na němž visel, se lidé
"pro štěstí" prali.
R.1837 z dalšího sčítání lidu čteme záznam:
Zbožnov má 26 domů ,
167 obyvatel, z toho 14 nekatolíků, vlastní
rychta.
V té době také výrazně zeslábl a později
téměř vymizel vliv šlechty na život a osudy lidí na život v poddanských
vsích.
R.1891 byla ze sbírek zakoupena 1. hasičská
stříkačka a r.1897 byl ustaven sbor dobrovolných hasičů.
Sbor dobrovolných hasičů.
R.1891 zakoupila obec Zbožnov z výtěžků
sbírek první hasičskou stříkačku, to svědčí o tom, že už v té době
zde existoval zárodek budoucího sboru, který byl ve skutečnosti založen až
28. 9. 1897. Zakládajícími členy byli: Jan Karel, Karel Čáp, František
Daněk a František Remeš.
Sbor vyjížděl k mnoha požárům v okolí,
hořívalo i v obci. Jeho odborná úroveň byla vždy dobrá, jak o tom svědčí
umístění v požárnických soutěžích. R.1923 se zúčastnili zemského
hasičského sněmu, 27. 6.1937 byli pořadateli úspěšně organizovaného cvičení
prvního okrsku (v zahradě Kynclova hostince). Se skutečskými hasiči se zůčastnili
soutěže v Ústí n. Labem, kde se velmi dobře umístili.
Na bojištích I. světové války položili
své životy také dva členové hasičského sboru Zbožnov a tehdy byl založen
také účet na podporu válečných sirotků, zvaný Velký sen, na který zbožnovští
přispívali. V důsledku útrap koncentračního tábora zemřel krátce po
druhé světové válce další člen zbožnovského sboru, štěpánovský občan
Čeněk Šťovíček.
Nejvýznamnějším úspěchem, kterého se
zbožnovskému sboru, na čas přejmenovanému na Svaz požární ochrany, podařilo
dosáhnout, bylo vítězství v krajském kole hasičské soutěže v Hradci Králové
a páté místo v národním kole v Plzni r.1976.
V letech 1980 - 1984 pracoval na Zbožnově
oddíl mladých požárníků, který se vyznamenal v r. 83 získáním II. místa
v okresní soutěži v Seči u Chrudimi.
Zbožnovský hasičský sbor oslaví za pět
let sté výročí trvání.
Z období kolem I. světové války
máme velmi málo dochovaných vzpomínek a informací. V té době psal sice řídící
učitel František Háněl kroniku obce, ale ta byla za II. světové války
zabrána a spálena. Je nám známo, že 26. 7.1914 byla mobilizace a ke svým
jednotkám se museli do 24 hodin dostavit vojáci ve věku 21- 39 let. Na Zbožnov
se podle "seznamu padlých pro obce okresu" nevrátilo deset mužů ,
známe ale jména jen některých.
Stanislav Daněk padl 14.5.1917 na Sibiři )
Jan Daněk padl v Srbském zajetí
u dalších jen jména:
Šotola
Stodola
Čáp (od Janů)
Pešek.
Je zvláštní, jak málo místa zabere po
letech zpráva z období tak plného bolesti, strachu a neštěstí, ale
historické souvislosti oné doby, počínaje Sarajevským atentátem na Františka
Ferdinanda d'Este a jeho ženu jsou známé a není třeba se k nim rozepisovat.
Jeden z našich rodáků, pan Kudláček, je
autorem vzpomínek na své mládí, které pocházejí asi z tohoto období.
Vypráví v nich o tom , jak se tehdy lidé stravovali, jak si děti hrály, jak
se žilo, ale také zpívalo, vzpomíná na své kamarády a rázovité zbožnovské
sousedy. Tyto "Vzpomínky" jsou přílohou Zbožnovské kroniky.
R.1920 v únoru byla stavěna silnice Skuteč
- Zbožnov - Lhota , která nahradila dříve užívanou cestu. R. 1924 přibyla
silnice ke Štěpánovu. Zůstaĺy Hluboká cesta, Průhon a Úmrlčí cesta k
Lažanům, dnes zaniklé.
Zbožnov byl v určitém krátkém období
osadou připojenou k politické obci Štěpánov. Samostatnou obcí se stal
23.12.1937. Později se situace obrátila a od r.1960 do 27. 8.1985 byl naopak
Štěpánov místní částí Zbožnova. Dnes jsou to integrované obce při městském
úřadu Skuteč.
Jak již bylo řečeno, na suché jihozápadní
stráni, směrem ke Štěpánovu byl r.1934 vysázen třešňový sad, později
pojmenovaný po generálu Svatkovi. 215 kusů stromů bylo vysázeno během dvou
dnů.
Podrobnější zprávy, než z uvedeného
období, máme od druhé světové války.
Díky pamětníkům, ale i díky zápisům v kronice obce vedené od r.1940 řídícím
učitelem Otto Vobejdou.
Právě v kronice nacházíme líčení potíží
a problémů, které s sebou 2. světová válka přinesla. Mladí lidé odcházeli
na práci do Říše, ke vládnímu vojsku a později kopat zákopy. Přicházely
kontroly, zda jsou dodržována povolená množství zásob a za prokázané překročení
byli provinilí občané pokutováni. Naštěstí v naší vsi nedošlo k případům
věznění, či deportací do koncentračních táborů, jak se stalo třebas k
Ríši příslušnému mlynáři z Rychmburku, u něhož Zbožnovští mleli.
Špatná a nedostatečná strava (dospělým
bylo např. určena 1/16 1 mléka na osobu a den) se podepsala na špatném
zdravotním stavu obyvatel - samozřejmě nejvíce trpěly děti. Objevila se
onemocnění TBC, různé avitaminózy a také opakované epidemie, např. záškrt.
Je téměř neuvěřitelné, že i ve válce
vesnice rostla. Byla postavena nová stavení, vyzděna hráz rybníka, na Heráních
vyrostla 15m vysoká třípatrová rozhledna z neotesaných klád. Šest tesařů
prý spotřebovalo 50 kg hřebíků.
Mládež se i v této době chtěla bavit.
Taneční zábavy byly zakázané , tančilo se tedy tajně - každou neděli
jinde, tam, kde měli na statcích velkou světnici. Hrávala harmonika a
housle.
Dalším zpestřením byly májky. Stavěly se
tradičně každoročně 1. května, a musely se celý květen hlídat před
chlapci ze sousedních vsí. Tato tradice s krátkým přerušením trvá
dodnes.
Nejslavnější májkou byla ale bezesporu ta
z r.1944 - to se podařilo Zbožnovským chlapcům, pod vedením Karla Rybenského
a Jana Duška odnést Skutečským máj ku, kterou ale ti vzali předtím v
Hlinsku. Druhý den si pro ni Skutečská mládež přišla ozbrojena klacky,
ale májku bránila celá vesnice - a ubránila. Vzdor přísnému válečnému
zákazu plýtvání benzínem, natočili i hasičskou stříkačku a proud vody
použili k obraně. Skutečští s nepořízenou odešli, ale poslali si pro máj
ku četníky a těm musela být vydána.
3. února 1945 přivedla paní Klímová k
Holubářovým tři ruské partyzány. Ukryli je ve sklepě pod stodolou a
sousedi pro ně pomáhali opatřovat potraviny a další nezbytnosti. Když se
ale začátkem dubna na Stěpánově usídlila německá policie a hlídky
chodily i na Zbožnov, z obavy před vyzrazením vykopali Holubářovi a Duškovi
v Březinách kryty, a rusům tam denně nosili jíst.
Odboj r.1945. 7. května zabral rotmistr vládního
vojska Matras zbožnovskou školu z moci revolučního výboru pro odboj. Přivezli
první zbraně, ukořistěné mad'arům na nádraží a byla založena bojová
jednotka, do níž vstoupili nejen všichni bývalí vojáci, ale i všechna mládež
ze Zbožnova. Na večer téhož dne přišli tři partyzáni z lesů u Lhoty a
velitel Arnošt (Žid) rozmluvil jednotce dobrodružný a riskantní plán na přepadení
Skutečského letiště, kde byla početná a dobře vyzbrojená německá posádka.
Ten den také procházeli obcí dva Angličané ze zajateckého tábora v Zábřehu,
kteří směřovali ke spojeneckému vojsku na západ a zdrželi se zde tři
dny. Později po válce se objevilo v tisku poděkování jednoho z nich, Artura
Stonne z Londýna, zbožnovským občanům za "láskyplné přijetí".
Jeden z těchto Angličanů měl zlomenou paži, a protože byl do vsi dopraven
i Nikolaj, jeden z Holubářových partyzánů, se zápalem plic, odjeli dva muži
pro lékaře do Skutče. Při návratu po nich střílela německá hlídka a
jen náhodou nebyl nikdo zraněn.
Ještě delší dobu po kapitulaci hlídali
obce i silnice ozbrojení muži , protože hrozilo nebezpečí od chaoticky
prchajících Němců.
A toto je příhoda pro ilustraci - spíš
perlička: 4. června přepadli na silnici mezi Štěpánovem a Zbožnovem dva
ozbrojení němci , zjevně vyhladovělí, osmiletého kloučka jdoucího do školy.
Vylekanému dítěti neublížili, pouze mu vzali svačinu - a zeptali se ho, učí-li
se ve škole ještě němčina.
26. 5. odešlo se Skutečskou bojovou
jednotkou do pohraničí 7 mladých zbožnovských mužů. Vrátili se v pořádku
4. srpna. O něco dříve se zdráv vrátil také totálně nasazený Jan Pešek,
který prožil bitvu o Berlín a domů se dostal s rusy přes Polsko.
II. světová válka se v naší obci obešla
bez obětí na životech , nepočítáme-li dva německé piloty, kteří
24.10.1944 nepřežili havárii svého letadla (letadlo padlo na pole těsně za
Zbožnovem).
V říjnu 1946 dal notář Hlinecký ze
Sedlčan a jeho rodina postavit kříž při silnici směrem ke Lhotě z vděčnosti
za šťastný návrat z koncentračního tábora.
To, o čem budeme povídat dál, je už
historie blízká a pro většinu obcí velmi podobná. Pamětníků je mezi námi
mnoho. Zaznamenejme tedy jen to podstatné.
Elektrifikace obce začala v únoru 1948
stavbou transformátoru. Během dubna vykopalo 50 mužů jámy pro sloupy a
kabely a přes léto byla elektrifikace dokončena.
V březnu 1948 zprostil akční výbor NF
funkce bývalého starostu v té době předsedu MNV Františka Karla, protože
byl členem strany lidové a ta přestala v obci existovat. Nato byl požádán
o přestoupení do KSČ, s tím, že bude-li souhlasit, zůstane dál v čele
obce, což se také stalo.
18. listopadu 1952 bylo založeno JZD druhého
typu. S agitací se začalo, ale podstatně dříve a ti, kteří nechtěli
vstoupit do družstva dobrovolně, okusili dost nepříjemností. Např. za
neplnění dodávek dostal jeden z hospodářů 50.000 Kč pokuty a jiný
20.000. Ti kdo měli větší výměru polí, nedostávali přídělové lístky.
No, a tak postupem doby zůstal v obci až donedávna jediný soukromě hospodařící
zemědělec.
Od r.1968 hospodařilo JZD Tři lípy - Zbožnov,
Štěpánov a Lhota. Toto prosperující a relativně bohaté JZD bylo v rámci
centralizace zemědělství spojeno s dalšími celky, a tak r.1975 vznikl
gigant - JZD Budovatel Perálec.
V dubnu 1950 byl do obce zaveden telefon.
R.1956, při cvičení vojenské posádky z
Vysokého Mýta, na náledí narazil tank do kapličky, kterou značně poškodil.
S polohou Zbožnova na kopci souvisely věčné
problémy s vodou. Byl-li suchý rok, zmizela voda ze studní na tzv. horním
konci, bylo-li naopak deštivo, studny "pod rybníkem" měly vodu závadnou.
R. 1943 bylo už od října veliké sucho a ještě v prosinci čekávali lidé
i v noci u studánky pod Vostrčilovým stavením, až se voda natáhne. Od té
doby se vedly spory kolem stavby vodovodu, které trvaly až do r. 1959, kdy byl
vodovod ve vsi dokončen.
Od r.1965 je zaveden autobusová linka Skuteč
- Zbožnov.
R.1974 byla ukončena přístavba kulturního
domu k budově školy (tehdy už se ale ve vsi nevyučovalo), která trvala přibližně
dva roky. V kronice obce je zdůrazněna hlavně zásluha pana Karla Rybenského,
pana Rojara a pana Svobody, ale nejen jich. Tento nový kulturní dům byl hlavně
z počátku bohatě využíván, hlavně pro plesy, besedy, přednášky a zábavy.
Nyní je tam dokonce o sobotách a nedělích v provozu hospoda, která v obci
chyběla od smrti bývalého hostinského pana Kyncla - a vesnice bez hospody,
to jaksi není ono.
Kromě soukromé hospody v předsálí
kulturního domu, patřící firmě DA-JA manželů Stodolových, čisté, útulné
a s videem, je v současné době v obci ještě několik dalších soukromých
podnikatelů. Paní Libuše Modráčková ze Skutče vlastní obchod, nyní
obstojně zásobený potravinami i dalším zbožím. Ani další místní
podnikatel není zbožnovský rodák - SKS (Skutečská stavební, spol s r.o. má
v čele pana Petra Horáka ze Štěpánova, jenž mimo dodávek stavebních prací
nabízí produkci pronajatého katru. V restituci, tak jak bylo uzákoněno,
dostanou zděděné pozemky zpět manželé Rojarovi, aby na nich sami hospodařili.
Obyvatelstvo obce je zaměstnáno jen z menší
části v zemědělství, většina dojíždí za prací do blízké Skutče,
hlavně do a. s. BOTANA. Do Skutče dojíždějí i naše děti - do jeslí,
mateřských školek a samozřejmě do školy.
V současné době existuje ze všech bývalých
složek NF, po revoluci r. 89 postupně zanikajících, vlastně pouze Sbor
dobrovolných hasičů. To ale neznamená, že vesnice docela usnula. Mladí
staví májky, při svatbách vítají novomanžele bránami,
u kterých musí přeřezat pořádně
tupou "kaprovkou" špalek, aby se pocvičili v manželské trpělivosti
- kolem toho je vždy veselo. Po mnoha letech se podařilo oživit tradici průvodů
masopustních maškar, pestrých a krásných. Zbožnovské karnevaly jsou
bezkonkurenčně nejlepší v okolí, stejně jako countrybály, vyznačující
se nenapodobitelnou atmosférou, a ze kterých bychom také rádi udělali
tradici.
Při příležitosti šestistého výročí trvání obce byla letos opravena
kaplička - vazba , krytina, vnitřní i vnější omítky, dveře a vrata, no
prostě všechno.
A do věže se po 50-ti letech letos vrátí
i zvon. První praskl, druhý 15. 3.1942 sundali byl rekvírován za II. světové
války a tento třetí odlila pro nás zvonařská dílna Ditrichových v Brodku
u Přerova a financoval Městský úřad Skuteč. Zvon bude vysvěcen 3.10.1992
v rámci oslav a znovu se nad vesnicí rozezní.
A tímto zvonem končíme i své vyprávění o
Zbožnově.
Použité prameny: Antonín Hlinecký, Z dob
šerých dávných ...
(pověsti skutečska);
Jan Václav Svoboda z Fimberka - historické
studie o
Rychmburském panství, Skutči a okolí;
Karel Zástěra;
Trstenická Stezka (časopis učitelů vysokomýtského
okresu
vydávaný na počátku 20. století);
Kronika obce Zbožnova;
Materiály z archívů v Chrudimi a Zámrsku;
Materiály ze Skutečska.
Vydáno k 600. výročí první písemné zmínky
obce Zbožnov.
